Spojit se, či nespojit se? Toť otázka!“
Tento text budiž chápán jako záznam toho, co pro sebe považuji za důležité si uvědomit v rámci tématu teorie konektivismu. A protože se k následujícím myšlenkám budu v budoucnu jistě vracet, uveřejňuji je na svém blogu, aby mohly být případně konfrontovány i s názory či postřehy jiných členů sítě.
Čas plyne jako voda v řece a náš kurz „Vzdělávací technologie pro 21. století“ se nezadržitelně přehoupl do své druhé poloviny. V pořadí již páté on-line setkání proběhlo tentokrát o dva dny a o dvě hodiny dříve než obvykle a jeho hostem byl jeden z duchovních otců konektivismu Stephen Downes. Hlavním konverzačním jazykem se celkem logicky stala angličtina, což pro mě, člověka „poznamenaného“ spíše jazykem Goethovým, znamenalo jisté znevýhodnění. Nicméně rozhodl jsem se s tímto handicapem poprat a připojit alespoň jako pasivní posluchač.
Teorie konektivismu
Za ideový průsečík webináře lze označit teorii konektivismu, která svým pojetím překonává individuální přístup vlastní všem dosavadním teoriím. Konektivismus pohlíží na vzdělávání jako na proces, který se odehrává v prostředí počítačové sítě přesahující rámec jednotlivce. Vychází ze skutečnosti, že množství existujících informací nezadržitelně stoupá. Navíc jsou snadno dostupné. Není více možné, aby se jedinec v této spleti orientoval sám, aby všemu porozuměl a aby se vše naučil. Proto konektivismus chápe porozumění jako vlastnost sítě, v níž každý člen obhospodařuje jen určitou část znalostí. Aktuální potřeba řešit daný problém či konkrétní úkol tedy vede k dočasnému vytváření dynamicky proměnných propojení mezi uživateli sítě.
Principy konektivismu
Konektivismus chápe učení jako proces propojení specializovaných uzlů všeobecné komplexní sítě. Členové sítě disponují různorodými zkušenostmi, důležitější však než momentální znalosti jsou pro ně schopnosti poznávat, dále rozeznávat souvislosti mezi jednotlivými tématy, problémy nebo předměty a v neposlední řadě také dovednost rozhodnout se, popřípadě měnit postoje. Podmínkou pro soustavné vzdělávání v síti je navazování a údržba spojení, tudíž faktor související s motivací a pracovní morálkou – obě v prostředí a podmínkách českého školství často absentují. Neméně důležitý je i důraz na aktuálnost informací (nic nemusí být zítra pravda). A právě poslední dva jmenované principy představují možná negativa teorie konektivismu. Nicméně, ruku na srdce, která vzdělávací teorie je bez chyby.
Kolaborace a kooperace
Vzdělávání v prostředí počítačových sítí (virtuální prostředí) vyžaduje spolupráci členů. Ta probíhá spíše kooperativně, kdy každý člen má v týmu svou nezastupitelnou roli. Je zodpovědný za svou část. Pokud selže, společný úkol nebude splněn. Kooperativní výuka vyhovuje nejlépe homogenním skupinám, jejichž členové disponují srovnatelnými schopnostmi. Jinou formou spolupráce je kolaborace, kdy skupina pracuje na plnění jednoho úkolu dohromady. Členové diskutují o nejvhodnějším postupu, pomáhají si navzájem a za konečný výsledek nesou všichni stejný díl zodpovědnosti. Kolaborace se lépe hodí pro heterogenní skupiny.
Downesovy čtyři základní charakteristiky spolupráce
Tabulka níže představuje porovnání čtyř základních charakteristik dvou typů spolupráce – kolaborace a kooperace. Navíc je doplněna screenem z on-line přednášky Stephena Downese, která se uskutečnila v pondělí 17. října 2011.
Závěr
Teorie konektivismu reaguje na změny ve společnosti, které nastaly s rozvojem informačních technologií. Přichází s novým virtuálním vzdělávacím prostředím, které umisťuje do počítačových sítí. V duchu dynamického kooperativního učení klade důraz na autonomii, diverzitu, otevřenost a konektivitu. Nechce být jedinou správnou univerzální vzdělávací teorií, taková ostatně ani neexistuje, snaží se nabídnout alternativu, aby vyhověla obecným požadavkům na takovou školu, která bude jedince efektivně připravovat na život v 21. století.
Zamýšlím-li se nad Downesovými elementy kooperace, docházím k závěru, že jejich praktickým naplnění je v podstatě náš společný kurz „Vzdělávací technologie pro 21. století“. V určitých fázích a výstupech se do něj může zapojit kdokoli, pokud má zájem. Odlišné názory jsou přijímány, každý člen se kurzu účastní na základě svých časových a pracovních dispozic, a to buď plně, nebo alespoň částečně. Hranice mezi členy a nečleny je de facto stírána, i když je pravdou, že většina studijních materiálů zůstává nečlenům skryta. Nicméně na druhou stranu mají možnost se s nimi zprostředkovaně seznámit a komentovat je v našich příspěvcích v blozích, Google Docs, na YouTube a jinde. Neexistuje žádný „big boss“, který všechno řídí a bez něhož není žádná aktivita možná. Jsme propojeni každý s každým, a abychom neupadli do chaosu, máme svého kooperátora, z jehož strany vycházejí základní zdroje, náměty, komentáře a s nímž pravidelně komunikujeme „live“ prostřednictvím webináře. Jsme „networked“.
Zdroje:
BRDIČKA, Bořivoj. Kolaborace nebo kooperace? 2011. Dostupné z: <http://spomocnik.rvp.cz/clanek/14151/KOLABORACE-NEBO-KOOPERACE.html>.
BRDIČKA, Bořivoj. Konektivismus – teorie vzdělávání v prostředí sociálních sítí. 2011. Dostupné z: <http://spomocnik.rvp.cz/clanek/10357/KONEKTIVISMUS—TEORIE-VZDELAVANI-V-PROSTREDI-SOCIALNICH-SITI.html>.
DOWNES, Stephen. Connectivism and Personal Learning. 2011. Dostupné z: <http://www.downes.ca/presentation/280>.
Martin Rusek
23.10.2011 at 16.30Vážený pane kolego,
se zájmem jsem se pustil do Vaší reflexe. Bohužel s vámi musím nesouhlasit v tom, co píšete v závěru. Právě tento kurz je klasicky kolaborativním. Samotné lekce jsou předem shora vybrány a my se pak, jakkoli autonomně snažíme materiály a podněty vstřebat. Máme předem danou literaturu, předem je dáno, kdo povede přednášku a o čem bude povídat. My se pak jen držíme toho tématu. Takže ne, tento kurz kooperativní zdaleka není.
Bořivoj Brdička
23.10.2011 at 20.48Tak pozor Martine, trochu jste to přehnal. Jsem ochoten připustit nanejvýš to, že aktivity našeho kurzu mají i kolaborativní prvky. To, co se děje mimo ně, je zcela jistě výzvou ke kooperaci, jak si ji správně představuje David. Za to mu patří poděkování! Jinak to ani nejde. Byl by to pouhý chaos. Víte dobře, že vás vybízím k přenášení našich témat do vlastního prostředí, v němž se pohybujete. A byl bych opravdu nerad, kdybychom začali přehnaně teoretizovat.
Martin Rusek
23.10.2011 at 21.46Moje reakce má své opodstatnění. Jeden z nás tady očividně nepochopil, jak je to s tím kolaborováním a kooperováním. Pokud je neporozumění na mojí straně, velice rád bych si v tom udělal jasno. Jinak, než teoretizováním to myslím nepůjde. Pokud jsem Downese pochopil správně, už tím, že nás autor kurzu vybízí ke kreativitě poskytnutým tématem, ideu kreativního prostředí zdárně opouštíme. Pak je tu ještě ta možnost, že je zadávání témat a počátečních studijních materiálů oním modulováním situace, pak je vše v kooperativním pořádku. Přehnal jsem to?
Bořivoj Brdička
23.10.2011 at 22.11Asi nebudu schopen váš zájem uspokojit. O „modulování situace“ nic nevím. Možná jsem jen nedával dostatečný pozor. Snad bude vše jasnější z vaší reflexe. Možná mě dokonce přimějete, abych to nastudoval.
Zcela jistě ale vím, že náš model kurzu se zadáním tématických celků je ve shodě s kurzy MOOC organizovanými Downesem a spol.
Stanislav Cikalo
26.10.2011 at 21.26Dovolím si tvrdit, že tento kurz rozhodně není klasicky kolaborativním. To by už v prvním týdnu musel skončit, protože ne každý účastník kurzu plní všechny předem dané úkoly (aktivní účast v diskuzích, pravidelné reflexe na daná témata). Naopak různá míra zapojení účastníků a nezávislost na míře jejich zapojení splňuje kooperaci. Výběr témat k lekcím také nenarušuje kooperaci. Musíme si přece předem říct, na čem budeme pracovat. Mít společný cíl. A od začátku studuji víc než jen doporučené materiály. Ty doporučené beru spíše jako startovní čáru, kde začít.
Lenka Říhová
28.11.2011 at 17.13Zpětně si s velkým zájmem čtu všechny výstupy z vašeho kurzu a přiznám se, že právě v pojmech kooperace a kolaborace trochu tápu. Zelená tabulka Davida Mikoláše mi v tom udělala mnohem jasněji a teď v komentářích čtu zase odlišné názory… I tak si myslím, jestliže kooperace je maximální propojení účastníků (i těch nepřímých) s cílem dosažení prospěchu všech, kteří se na ní podílejí a z vašich reflexí můžeme všichni čerpat přesně to, na co se cítíme a k čemu jsme připravení, tak je pro mě výstižnější termín KOOPERACE.