Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Quo vadis, kantore český?

Když jsem si procházel studijní materiály k lekci č. 1, narazil jsem na jedno africké přísloví, které v sobě částečně skrývá odpověď na otázku mnou položenou v titulku tohoto příspěvku. Praví se v něm, že „když je muž hladový, můžeme mu dát rybu, ale mnohem lepší je dát mu prut a naučit ho, jak si ji má chytit sám.“ Adaptujeme-li toto moudro na školní prostředí (vztah učitel – žák), pak dostaneme jasné poselství: 1) omezit předávání hotových informací žákovi na nezbytně nutnou míru a 2) naučit žáka, jak si k informacím najít správnou cestu a hlavně jak s informacemi kriticky pracovat. Zatímco vyhledávání informací je pro žáka díky široké dostupnosti Internetu snadnou záležitostí, jejich kritická analýza už je ale problematická.

Co je tedy v českém školství třeba změnit? Jednoznačně obsah a způsob výuky. Obsah výuky jsme se pokusili zreformovat Rámcovými vzdělávacími programy, na jejichž základě jsme vytvářeli volnější Školní vzdělávací programy. Se zpožděním – a přiznejme si, že v obecné rovině ne velmi ochotně – reagujeme na požadavky volající po změně výukových metod. Tyto požadavky jsou vyvolány jednak prudkým rozvojem a snadnou dostupností informačních technologií, které nás obklopují na každém kroku, jednak myšlenkovým rozpoložením společnosti, která se ptá: „Proč se biflovat, když si dnes mohu spoustu informací jednoduše vyhledat?“

Koncepce učitele jako odborníka ve svém předmětu vybaveného potřebnými didaktickými znalostmi a dovednostmi se ukazuje jako nedostačující. Zcela logicky do ní pronikla třetí nezbytně nutná znalost – znalost technologií, které učitel umí nejen ovládat, ale i efektivně používat ve výuce. Technologie tedy nemá být pouhým zpestřením výuky, má se stát cestou k nefrontální výuce (např. oblíbené projektové vyučování)  s důrazem na aktivní zapojení žáků. Žák (student) na jedné videoukázce, kterou jsme zhlédli v rámci středečního online setkání, které se mi mimochodem velmi líbilo, třímá v rukou cedulku s nápisem „Engage me!“. Já říkám: „Jasně, super, tak pojď! Ale budeš skutečně makat! Bude to možná náročnější, ale když do toho dáme oba všechno, tak nás to bude bavit a spoustu se toho naučíme! OK?“ Ano, napsal jsem v závěru naučíme, neboť nevylučuji, ba i předpokládám, že jako učitel se mohu v oblasti IT též něco přiučit od žáků. Jsou mladí, jsou schopní, jsou v lecčems napřed…

Chci kráčet s dobou, chci na sobě pracovat, chci se dále vzdělávat v technologiích i ve své aprobaci, chci být osvícen. Jsem „samouk“, všichni jsme, nicméně přece jen potřebuji občas pomoci. Kde hledat pomoc? U kolegů? Ano, to funguje. V rámci DVPP? Vskutku nabídek je požehnaně! Ale… Jaké ale? Jejda, už nejsou peníze. Pro letošní rok vyčerpáno. Tak snad příští rok. Snad… (A tak dále.)

A proto díky za tento kurz, který se mi začíná jevit jako velmi přínosný a podnětný a u něhož bezpochyby naleznu pomoc, po níž volám.


    hodnotili 4 uživatelé

16 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Hezky řečeno, zajímavě shrnuto.
    Jen nám, pane kolego, dost komplikujete situaci :). Bude teď těžké, po přečtení Vašeho příspěvku, něco originálního a přínosného k první lekci kursu doplnit.

  2. avatar

    Děkuji. Myslím, že komplikace jsem nezpůsobil :-). Kolegyně i kolegové, jak se každý den na fóru přesvědčuji, jsou velmi hloubaví a určitě přijdou s novými postřehy a myšlenkami. Je to jen otázka času.

  3. avatar

    „Proč se biflovat, když si dnes mohu spoustu informací jednoduše vyhledat?“ - to je asi jeden z problémů, kde se rozchází názory. Co je biflování a co učení? Jsou věci, co je smysluplné se naučit pamětně? A kam až jít? A na druhé straně, je možné opravdu vše vyhledat? Vždycky? A co má smysl vyhledávat a co by se měl žák (člověk, student,...) naučit? To jsou otázky, které napadnou asi každého, kdo o této otázce začne jen trošku přemýšlet.
    Určité riziko využívání technologii vidím v tom, že na techniku (a internet) se začne spoléhat víc než je zdrávo. Jak ukázat žákům na jedné straně vyhledávání informací a na druhé straně je přesvědčit, aby se některé věci "nabiflovali"?  A to asi taky náš úkol, abychom ukazovali vše vyváženě.

  4. avatar

    Ano, funkci učitele lze v tomto ohledu chápat jako "průvodce žáka po informační dálnicí" a zároveň garanta tolik potřebné "vyváženosti", o níž hovoříte.

  5. avatar

    Jitko .. třeba tím, když někdo vysekne malou násobilku zpaměti a ten kdo ji nevysekne, se moří s kalkulačkou. Ten první odpoví dřív, než druhý cvakne do kalkulačky první číslo :)

  6. avatar

    U násobilky a vyjmenovaných slov je to celkem jasné :)
    Ale co dějepis? To je ten případ, kde "všechno najdou". Co ještě chtít a co už ne? IT tu lze plně využít, ale kam až jít, aby se výuka naopak nezměnila v hračičkování s technologiemi. A co ještě chtít, aby to nebylo už biflování? Určitě nejsou nejdůležitější konkrétní data, ale souvislosti, ale jsou oddělitelné? Ale myslím, že teď už se vzdaluji původnímu tématu :)

  7. avatar

    Zde jsou dva odkazy k diskutované problematice výuky dějepisu, které shledávám inspirativními:

    Podle francouzských osnov má učitel dějepisu vysvětlovat smysl dějin (autor: Zuzana Loubet del Bayle),
    Výuka dějepisu podle návrhu alternativní verze vzdělávacího oboru Dějepis na Gymnáziu Hladnov v Ostravě (autoři: Martin Vonášek a Aleš Franc)

  8. avatar

    Realita k vyjmenovaným slovům. V rámci doktorského semináře oboru český jazyk jsem nadhodila otázku, že je přeci třeba, aby žáci znali systém, terminologii, jinak se ani s pomocí Googlu k odpovědi, zda Sněhuláci táli, nebo zda Sněhuláci tály, nedostanou. A víte, co pronesl můj vysokoškolsky vzdělaný kolega? "Proč bych řešil pravidla shody přísudku s podmětem? Prostě jednou napíšu "táli", podruhé "tály" a větší počet výskytů vyhrává. Toť ukázka uvažování příslušníka síťové generace.

  9. avatar

    To je právě ta kardinální otázka, kterou zde položila již paní Rambousková: Co se má (musí) současný žák naučit nazpaměť? Jaké je to nezbytné minimum v každém vyučovaném předmětu? Co je tím teoretickým základem, s nímž může žák v doprovodu pedagoga (lektora) bezpečně vyrazit na onu cestu "informační dálnicí" za dalším vzděláváním? Otázka určitě hodná odborné diskuse mezi oborovými didaktiky a učiteli z praxe.

  10. avatar

    Lucie, dost smutná realita :( Tohle bych čekala maximálně od sedmáka.
    Davide, příště klidně Jitka :) (většinou tu v používáme křestní jména, pokud to nevadí) Oba odkazy znám, všechny příspěvky od Zuzany Loubet del Bayle čtu velmi ráda. Mimochodem, máte skvělé pracovní listy - právě jsem si něco tiskla na pondělí :) Jsem ráda, že podobné otázky netrápí jen mne. Neustále hledám tu hranici, pro sebe i pro své žáky. A stále nevím.

  11. avatar

    Jitko, když tedy smím :-), jsem vždy poctěn a nesmírně rád, mohou-li mé pracovní listy posloužit i jiným kolegům.

  12. avatar

    Problém, který řešíte je zásadní. K hlubšímu poznání nelze dospět bez faktických znalostí. Domníváte se proto, že z logiky věci vyplývá nutnost učit minimální znalosti nazpaměť. Proto se v současné době vytvářejí ony standardy, které se navíc budou plošně testovat.
    Všem je nám jasné, že se budou učitelé všemožně snažit do standardů protlačit co možná nejvíce toho obsahu, který je podle nich strašně důležitý. Chápeme i to, že tato cesta vede jednoznačně k výuce zaměřené na fakta. To je ale výuka, která je zjevně v rozporu s tím, co budou naše děti ve světě, v němž budou žít, potřebovat.
    V Davidově příspěvku mě nejvíce oslovilo toto:  „Jasně, super, tak pojď! Ale budeš skutečně makat!" V tom je pes zakopán. Onen změněný moderní způsob vyučování vyžaduje spolupráci celého prostředí, v němž se žák pohybuje. My se k této problematice v našem kurzu (http://elearning.rvp.cz/kurzy/course/view.php?id=81) dostaneme podrobněji v rámci konektivismu. Již teď si ale uvědomme, že je zde určitá souvislost s tím, proč po vás chci, abyste své myšlenky šířili, jak jen můžete. Nesmíte mít pocit, že to, oč se snažíme, je nemožné. Je jisté, že změnit způsob myšlení všech lidí dá práci, ale nejsme na to sami. Uvidíte, že i v cizině je dost lidí, kteří řeší podobné problémy jako my.

  13. avatar

    Kolegové, myslím si, že o tomto zajímavě hovořil ve svém video-příspěvku http://www.youtube.com/watch?v=5FdUwUrpjiY Martin Vonášek. Z mého pohledu schází tady požadavek resp. kontinutia shora nebo zdola. RVP jsou pro MŠ, ZŠ a SŠ zaměřeny na rozvoj kompetencí žáků. Zaměstnavetelé deklarují potřebu absolventů kreativních, adaptibilních, znalých technologií, schopných týmové práce. Nicméně vysoké školy na vstupu testují žáky ze znalostí bez ohledu na předchozí průběh vzdělávání. Takto vychází jako slabé místo tohoto řetězce právě u vysokých škol (a tímto se omlouvám za generalizaci, jistě to nelze říci obecně o všech vysokých školách).

  14. avatar

    Souhlasím s Blankou. Velký prostor ke zlepšení vidím ve vzdělávacích programech pedagogických fakult, resp. všech fakult, které nabízí učitelské obory:
    1) Je třeba změnit obsah, nápln těchto oborů.
    2) I učitelé budoucích učitelů potřebují pravidelný kontakt s reálnými školami (žáky, rodiči, řediteli, RVP, ŠVP, ICT, nedostatkem financí ve školách atd.) a neustále být v praxi (učit). Aby i oni, univerzitní učitelé, mohli být spíše "poradci, průvodci" svých žáků (učitelů).
    3) Dovolit lektorům a odborníkům z praxe (kteří běžně školí učitele na seminářích a kurzech) učit na vysokých školách.
    Další problém vidím v samotných vstupních testech na vysoké školy. Nesouhlasím s TSP a SCIO testy. Pokud by měly skutečně prověřit schopnost studenta studovat na vysoké škole, pak by neměly existovat učebnice a přípravné kurzy, jak těmito testy projít a už vůbec by tyto materiály neměla dodávat společnost, která tyto vstupní testy vytváří, viz http://www.kampomaturite.cz/scio-nsz-obecne-studijni-predpoklady/jak-zvladnout-test-obecnych-studijnich-predpokl
    Navíc by to znamenalo, že mnoho absolventů vysokých škol by teoreticky nemělo úspěšně vystudovat, protože by těmito vstupními testy neprošly. Nebo jsou tyto testy nevhodné ke zjištování studijních předpokladů a pak by se neměly používat.

  15. avatar

    Stando, naprosto s Vámi souhlasím.
    Nedávno jsem mluvila s jednou naší studentkou gymnázia, která mě více méně šokovala tím, že na škole, na níž jsem promovala já, se z hlediska přípravy budoucích učitelů mnoho nezměnilo. Když jsem začínala učit, připadala jsem si, jako by mě hodili do divoké vody a já se snažila neutopit. Spousta mých učitelů na VŠ vůbec nevěděla, jak vypadá praxe na školách, jednoseminární předmět ICT ve výuce spočíval v tom, že jsme chápali, co je word, excel, powerpoint byl téměř neznámou - i na střední škole po nás chtěli mnohem více. Využívat ICT ve výuce - to jsme se neměli kde naučit.
    Pevně věřím, že se některé věci změní a já, která umí ovládat kopírku, tiskárnu a PC, už nebudu za pár let ve sborovně jako jednooký král mezi slepými (když nepočítám kolegy informatiky).
    Co se týče přípravných testů na přijímačky a testy NSZ - přijde mi to docela úsměvné. Nic jiného než stroj na vydělávání peněz v tom za současné sitauce nevidím. Je to smutné, ale je to tak. Též nechápu, jak je možné se na testy za takovýchto podmínek a za úplatu připravit. K čemu pak asi budou ony výsledky?

  16. avatar

    Stanislav to trefil. Lektoři na vysoké školy, změnit obsah, budovat smysluplnou praxi, bojovat proti SCIU a Blanka dobře zmínila, že není rado generalizovat. Bohužel na tom je hodně pravdy, třebas SCIO je možná jedinou profesionální organizací zadávající testy a možná je umí i profesionálně vyhodnotit, ale metodika testů mě děsí - kdybych učil podle této metodiky, tak umřu nudou.

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.