Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Září 2011

Quo vadis, kantore český?

Když jsem si procházel studijní materiály k lekci č. 1, narazil jsem na jedno africké přísloví, které v sobě částečně skrývá odpověď na otázku mnou položenou v titulku tohoto příspěvku. Praví se v něm, že „když je muž hladový, můžeme mu dát rybu, ale mnohem lepší je dát mu prut a naučit ho, jak si ji má chytit sám.“ Adaptujeme-li toto moudro na školní prostředí (vztah učitel – žák), pak dostaneme jasné poselství: 1) omezit předávání hotových informací žákovi na nezbytně nutnou míru a 2) naučit žáka, jak si k informacím najít správnou cestu a hlavně jak s informacemi kriticky pracovat. Zatímco vyhledávání informací je pro žáka díky široké dostupnosti Internetu snadnou záležitostí, jejich kritická analýza už je ale problematická.

Co je tedy v českém školství třeba změnit? Jednoznačně obsah a způsob výuky. Obsah výuky jsme se pokusili zreformovat Rámcovými vzdělávacími programy, na jejichž základě jsme vytvářeli volnější Školní vzdělávací programy. Se zpožděním – a přiznejme si, že v obecné rovině ne velmi ochotně – reagujeme na požadavky volající po změně výukových metod. Tyto požadavky jsou vyvolány jednak prudkým rozvojem a snadnou dostupností informačních technologií, které nás obklopují na každém kroku, jednak myšlenkovým rozpoložením společnosti, která se ptá: „Proč se biflovat, když si dnes mohu spoustu informací jednoduše vyhledat?“

Koncepce učitele jako odborníka ve svém předmětu vybaveného potřebnými didaktickými znalostmi a dovednostmi se ukazuje jako nedostačující. Zcela logicky do ní pronikla třetí nezbytně nutná znalost – znalost technologií, které učitel umí nejen ovládat, ale i efektivně používat ve výuce. Technologie tedy nemá být pouhým zpestřením výuky, má se stát cestou k nefrontální výuce (např. oblíbené projektové vyučování)  s důrazem na aktivní zapojení žáků. Žák (student) na jedné videoukázce, kterou jsme zhlédli v rámci středečního online setkání, které se mi mimochodem velmi líbilo, třímá v rukou cedulku s nápisem „Engage me!“. Já říkám: „Jasně, super, tak pojď! Ale budeš skutečně makat! Bude to možná náročnější, ale když do toho dáme oba všechno, tak nás to bude bavit a spoustu se toho naučíme! OK?“ Ano, napsal jsem v závěru naučíme, neboť nevylučuji, ba i předpokládám, že jako učitel se mohu v oblasti IT též něco přiučit od žáků. Jsou mladí, jsou schopní, jsou v lecčems napřed…

Chci kráčet s dobou, chci na sobě pracovat, chci se dále vzdělávat v technologiích i ve své aprobaci, chci být osvícen. Jsem „samouk“, všichni jsme, nicméně přece jen potřebuji občas pomoci. Kde hledat pomoc? U kolegů? Ano, to funguje. V rámci DVPP? Vskutku nabídek je požehnaně! Ale… Jaké ale? Jejda, už nejsou peníze. Pro letošní rok vyčerpáno. Tak snad příští rok. Snad… (A tak dále.)

A proto díky za tento kurz, který se mi začíná jevit jako velmi přínosný a podnětný a u něhož bezpochyby naleznu pomoc, po níž volám.